Svízelná cesta do bufetu

Tohle bude trochu oříšek, ale pokusím se ho rozlousknout. Nejedná se totiž o klasický příběh, jde spíše o momentální situaci. O jeden jediný moment, který utkví v paměti navždy.

Pro lepší představu popíšu nejdřív prostředí. Dceři možná nebylo ani pět let, když jsme vyrazili v lednu na lyže. Pravidelně jsme jezdívali do agropenzionu na Oravě, který provozoval spolužák z vejšky. Nedaleký lyžařský areál byl sice populární, ale na dnešní poměry malý. Jedna jediná zastaralá kotva na mírném svahu o délce zhruba 800 m. Pamětníci budou vědět, o čem mluvím, ti mladší to určitě znají z filmů. Sněhové podmínky byli ideální, sluníčko svítilo a nám bylo spolu fajn. V okolí se nacházelo několik stejně malých penzionů a k občerstvení lyžařů sloužil malý samoobslužný bufet u nástupu na vlek. Po třech zasněžených dřevěných schůdcích se vcházelo dovnitř. V přezkáčích to nebylo nic jednoduché. Lyžaři nechávali všechnu výstroj venku, aby si vystáli dlouhou frontu na brynzáky nebo guláš a usedli pak ke stolu. Pobyli chvilku, dali si horký čaj s buchtou, odlehčili nohy, prohřáli palce a pak se vrátili točit na svah další jízdy.

Lyžovali jsme celé dopoledne. Naše chytré dítě potřebovalo předvést svou samostatnost a vyjednalo si, že udělá pár jízd samostatně. Nevadilo nám to, dcera lyžovala výborně a personál vleku ji dobře znal. Pokaždé ji spolehlivě pomohli na kotvu. Byla ještě tak malá, že při terénních nerovnostech visela na kotvě ve vzduchu, jak jí chyběly kila, a pištěla nadšením. Byl z ní maskot svahu, tak malého lyžaře tam dosud neměli. Přezkáče jí sahaly až pod kolena, v nafouklé kombinéze se sněhuláky a slunečních zrcadlových brýlích vypadala jako tyrkysová koule. Kolem poledne na ni z té samostatnosti dolehla únava a chtěla si odpočinout. Fronta v bufetu končila venku na sněhu, tak jsme se domluvili, že my uděláme ještě nějakou jízdu a ona bude držet místo v řadě. Souhlasila. Jak to vidím dnes, patrně se nadýmala pýchou, jakou důvěru jsme do ní vložili, a všechno ostatní šlo stranou.

Když jsme sjeli svah a vypli lyže, okamžitě jsme si všimli, že fronta se zkrátila, a předpokládali, že dcera už bude uvnitř.

Vešli jsme a tam jsme ji spatřili. Naše malá tyrkysová koule stála poctivě ve frontě, byla téměř u pultu. A my jsme zůstali stát jako zaražení, nevěděli jsme, jestli se smát nebo řvát. Stála tam v plné kráse, šťastná s blaženým úsměvem na tváři, spokojená, že splnila úkol. V slunečních brýlích, s lyžemi na nohách, v rukách hůlky dle správného držení ...

Tak. A teď potřebuji chvilku, abych odsunula stranou živý obraz a přestala se u té vzpomínky už nevím po kolikáté smát. Musím to opět strávit a zkusím se v tom trochu povrtat. Nedokážu si totiž ani po těch letech dost dobře představit, jak se tam sama přes ty tři kluzké schody a úzké dveře dostala. To jednoduše nebylo technicky možné. Kolmo by to nedal snad ani juniorský skialpinista, a pominu skutečnost, že na styl stromeček by potřebovala víc prostoru a širší dveře. Logicky se nabízí fakt, že jí někdo pomohl. Ale kdo? Co to bylo za poťouchlého chytrolína, který ji ochotně zvedl a přenesl s kompletní výstrojí dovnitř. A pak ji tam s lyžemi opatrně položil na prkennou podlahu. A jak ji znám, ona ještě s úsměvem poděkovala! Proč jí ten samozvaný ochotník raději neporadil, aby si všechno nechala venku, ale užil si tu srandu naplno? Sledoval, jak pomalu postupuje k pultu, posouvá lyže po podlaze a střídá u toho jednu hůlku za druhou. Přesně jak ji to učili. A co ti druzí? Všichni sledovali nevídanou scénu? Ztichla jídelna, ustal hovor, na půl cestě se zastavila lžíce? Skutečně bych byla v té chvíli ráda muškou a viděla tu situaci. Představuji si to jako černobílou starou grotesku, kde se zrychleně pohybují obrázky a za plátnem hraje klavírista ve svižném tempu na piano. A všichni se smíchy popadají za břicha. Máme to tak stejně, když na to doma vzpomínáme. Celé to má jednu jedinou vadu. Dcera si totiž vůbec nepamatuje, jak se vlastně dovnitř dostala! Zůstávají jen domněnky.

Díky za to, že v té době ještě nebyli chytré telefony. Video, jak malá holka zdolává na lyžích vstup do bufetu a stojí frontu na buchtu, by na YouTube patrně překonalo v počtu zhlédnutí i pandy dovádějící na sněhu.