Stavění na detailu

Nikdy jsem si nemyslela, že i obyčejná lžíce může něco ovlivnit...

Z mysli se mi vyloupla stará vzpomínka, hodně stará vzpomínka, která má svůj původ v dětství. Během našich dovolených v Bulharsku se rodiče v kempu seznámili s místní bulharskou rodinkou. Nevím, jestli měli stan někde poblíž našeho, nebo se s pánem seznámil táta u stánku s pivem a slovo dalo slovo. Mimochodem, dodnes to nechápu, táta se běžně s Bulhaři domluvil, nikdy jsme nikde nezabloudili a dokázal obstarat úplně všechno. Zkrátka, na zpáteční cestě jsme stavěli u zmiňované bulharské rodiny. Jako dítě si z toho moc nepamatuji. Vzpomínám si na Sofii, kde máma téměř vykoupila místní krámek s různými ubrusy, návleky na polštáře a bytovými textiliemi. Má je dodnes a pořád jsou hezké. Taky si tam pořídila koženou sukni a k tomu vestičku, dokonce ve dvou barvách. Kolegyně jí to jistě záviděly. A kabelku se štětinami z divokého prasete a k tomu vysoké zimní kozačky. To jsem jí zas záviděla já.

Ubytovali nás v malém stavení někde za hlavním domem, patrně to byl statek. Měli krávu a spoustu dalších zvířat, protože jsem k snídani měla čerstvé mléko. A právě k tomu momentu se váže má vzpomínka. Mým neměnným pravidelným rituálem bylo ranní kakao. Kdekoliv jsme byli, máma měla sebou krabici s kakaem. Ráno mě vzbudili brzy, protože nás čekala dlouhá cesta domů. Ke stolu jsem si sedla ještě v pyžamu, mírně rozespalá. Máma mi dala hrnek s kakaem a lžící. Polévkovou! To byl pro mě takový nezvyk, že jsem to kakao nechtěla vypít. Přišlo mi podivné, jak z toho malého hrnku trčela obrovská polévková lžíce. Možná to někomu přijde normální, no a co, tak neměli čajovou a improvizovali. Dnes bych to asi taky prošla s úsměvem. Ale děti! Kakaa jsem se ani nedotkla, a tahle vzpomínka je z éry dovolených v Bulharsku dominantní.

S odstupem hezkých pár let jsem seděla v hotelové restauraci u snídaně a užívala si hezký výhled na moře. Nikam jsem nespěchala, na dovolené není kam spěchat, všichni mají spoustu času, tak jsem ještě požádala o malé kafe. Jen tak, pro chuť. Ranní rituál, snad ekvivalent původního kakaa povýšený na dospělácký level. Číšník mi ho obratem přinesl, a ejhle, bez lžíce! Hned jsem ho zastavila a požádala o malou lžičku. Nespěchal, někde se zapomněl nebo jednoduše zapomněl. Nevím. Zamíchala jsem si kafe tím, co bylo po ruce.

A jsem u toho. U malého zamyšlení se ve stavu dovolenkové pohody. Když máte mysl vyčištěnou od běžných povinností a pracovního stresu. Jako dítě někde na statku jsem odmítla své oblíbené kakao, protože jsem k tomu neměla odpovídající lžíci. A pak po letech, si v luxusním hotelu provizorně zamíchám ristretto. Ne, neupustila jsem od nastavených standardů, ani nezapomněla na přísnou výchovu nebo na zásady společenského stolování. I když by to možná v inkriminovaném momentu nestranný pozorovatel mohl rozporovat. Jsem praktik a improvizuji. Nechtělo se mi čekat, až kafe vystydne, nebo prudit číšníka, který měl i bez toho spoustu práce. Je zajímavé zjištění, jak se věkem mění úhel pohledu na různé věci a jejich nezbytnost. Jak jsou některé požadavky v konkrétní chvíli nepodstatné, malicherné nebo zbytečné. Pak přijdete na to, že si dokážete vlastně poradit i bez nich. Že si dokážete báječně užít snídani i když zrovna nemáte lžíci požadované velikosti!