Sdílnost naše každodenní
Sdílet nebo nesdílet. To je otázka dnešní doby. Někdo sdílí úplně všechno a nikoho to nezajímá, další nesdílí naopak vůbec nic, i když okolí by o to naprosto bezpečně stálo. Pak si vyberte!
Pravda je někde uprostřed, důležité je najít tu správnou míru. Co se týká mého soukromí, moc sdílná nejsem. Oceňuji bezpečné rozestupy a diskrétnost. Nerada se bavím o penězích a už vůbec se nesvěřuji, kolik jsem zaplatila za to nebo ono. Nesdílím, kolik jsem ochotná utratit za vytouženou dovolenou, nebo za něco, co mi udělá radost. O to víc se mě dotýká, když to okolí nechce respektovat. Někteří k tomu ani nepotřebují moderní technologie a vystačí si klasickými metodami. Důchodkyně na vesnici sdílí jedna radost, a patrně ani nemá představu, co jsou to sociální sítě. Tuhle se mi podobná situace přihodila v naší místní pobočce banky. Po nekonečném urgování se ohlásil elektrikář na opravu rozvodu. Volal narychlo, prý jede kolem, tak se staví. Konečně! Mělo to jediný zádrhel. Neměla jsem doma hotovost a nejefektivnější řešení byla rychlá návštěva místní pobočky banky. Za pět minut jsem tam byla. Není to nic nóbl, malá pobočka se dvěma okénky. U jednoho postávala důchodkyně a přátelsky si povídala s paní za přepážkou. Druhé okénko bylo volné, ale úřednice si ještě něco zapisovala. Trpělivě jsem čekala. Důchodkyně se nenechala nijak rušit, vytrvale probírala děj posledního dílu nekonečného televizního seriálu. Paní u mého okénka konečně zvedla zrak. "Prosím vybrat 5000", vznesla jsem požadavek a podala jí kartičku. Ani nemrkla, ještě byla asi zaujatá předchozím úkolem a chvíli na mně je tak zírala. Pak se omluvila z nepozornosti a zeptala se: "Kolik jste to chtěla? 500?" V tom momentě nastoupila na scénu všetečná důchodkyně. "Paní přece chtěla 5000, ne 500!" Páni! Klobouk dolu! Pohotová a bystrá jako jarní potůček. Bezpochyby byla schopna komunikovat na vícero úrovních. Pobrala všechno, i to, co se jí netýkalo. Pak máme dodržovat diskrétní odstupy. Tady by patrně nepomohl, i kdyby byl dvojnásobný.
Tiše jsem doufala, že tahle zkušenost byla jenom záležitostí místního vesnického koloritu. Sešlo se jednoduše vícero faktorů, naprosto originální situace, která se už opakovat nebude. Ne všude se pohybují nadmíru sdílní důchodci, kterým nic neunikne. Hups. Buď jsem nenapravitelný optimista nebo totální naivka.
Není to ani týden, co mi kamarádka do detailů popsala vlastní zkušenost.
Byl pátek odpoledne, s kolegyní měly po práci, tak se domluvily a zašly spolu do kavárny. Stejný nápad mělo před víkendem více lidí, všude bylo plno. Nakonec je číšník usadil k malému stolečku přímo u okna do rušné ulice. Obě byly rády, s vděkem se protáhly kolem dalších hostů a objednaly si. Konečně měly prostor, aby si v klidu popovídaly a probraly plány na víkend. Po chvíli obě zaregistrovaly postaršího pána u vedlejšího stolečku, jak neustále mává. První nápad byl, že poznal mezi spěchajícími chodci známého a snaží se upoutat jeho pozornost. Nebylo to tak, pán mával pořád. Kamarádka lehce znervózněla a marně pátrala v paměti, odkud pána zná. Nic. Když vytrvalý důchodce nepřestával, holky to nevydržely a přímo se zeptaly, jestli se znají. Neznali. Byli to naprosto cizí lidé a partnerka důchodce se smíchem konstatovala, že tohle dělá pořád a jí se to líbí. A pak padly všechny zábrany a přátelské holčičí povídání nabralo nečekaný směr. Nic nebylo dost tiché, nic nebylo tajné. Všetečná dvojice od vedlejšího stolku neskrývaně poslouchala a kdyby jen to. Zapojovali se do rozhovoru. Chtěli být součástí! Zajímalo je úplně všechno a dávali k dobru vlastní rady a postřehy. Důchodce dokonce neskrývaně flirtoval a stával se stále víc otravnějším. Holky to nevydržely a požádaly o jiné místo. Stejně jsem je obdivovala. Být na jejich místě, požádala bych o účet a šla pryč.
Líbil se mi jejich nadhled a lehkost, s jakou situaci vyřešily. Po všech peripetiích s nechtěnými posluchači si obě nakonec holčičí pokec užily. Nejvíc se mi líbil spontánní povzdech, kterým vyprávění historky kamarádka ukončila:
"Kdyby ten mužský byl alespoň k světu. Takový dědeček-hřibeček! Takhle z toho ani nemůžu mít radost!"