Ruské trauma

Dostala jsem echo od dceři. Něco se děje s mámou na Slovensku. Neprodleně volám Bratislavu. Máma je zmatená a vyplašená a já se jí vůbec nedivím. Již dlouho žije sama a čím dál hůř zvládá situace, se kterými se denně potýká. Nejdřív jí v poklidném životě aktivního důchodce udělal zmatek covid. Dlouhá izolace ji odloučila od rodiny a od přátel. První velkou překážku skrývající se za strašákem očkování jsme úspěšně překonali, a po počáteční nedůvěře konečně souhlasila s očkováním. Až když jsem se začala zajímat o příčinu, zjistila jsem důvod. Je jí 83 let a má vrozený strach ze všeho, co se jen byť vzdáleně týká Ruska. Jako malá holka zažila konec války, byla dokonce očitým svědkem, když její mámu na polní cestě zastavili vojáci a bezohledně jí vytrhli z uší zlaté náušnice tak, že jí roztrhli ušní boltce. První vzpomínka je zkrvavená plačící máma. S slzami v očích vzpomíná dál na situaci, když v roce 1968 utíkala se mnou v kočárku po městě plném tanků do bezpečí domova. Z tanku, který u Medické zahrady narazil do hřbitovní zdi vyskakovali vojáci a stříleli samopaly do vzduchu. Nechtěla bych u toho být s vlastním malým dítětem. Další vzpomínka následuje. Já sama jsem byla po letech svědkem jejího panického návalu strachu u dalšího setkání s ruskými vojáky. Nedaleko naší chaty měli základnu a po okolních lesích jezdili cvičit na tancích. Bylo tam přírodní koupaliště, krásné čisté jezero uprostřed akátového lesa, kam se chodili v horkém létě koupat domácí ze širokého okolí. Byli jsme tam taky, když přijeli na tanku rusští vojáci a zajeli s ním až do vody, aby mohli skákat šipky. Všichni přihlíželi a bavili se, jenom my jsme rychle odjeli. Máma v panickém záchvatu naházela deky, matrace, svačinu i děcka na jednu kopu na zadní sedadla naší Lady a frčeli jsme honem pryč. Rozumím tomu, špatné vzpomínky, které si sebou nese, se těžko vytěsňují.

A teď je to tady zas. Nejdřív ruská vakcína Sputnik. Tím to začalo. A teď rusko-ukrajinský konflikt, který se mi, i když na něj nemám žádný vliv, vymyká z rukou. Přesněji řečeno, nezvládám řešit konflikt v hlavě vlastní mámy. Bude válka, nebude plyn, nebude co jíst...jedna obava střídá druhou.

"Mluvila jsem s babkou. Prý si sbalila všechno důležité a je připravena na cestu do úkrytu! Musíme ji zastavit!", volá dcera a neví, co si o tom myslet. Poslední dobou jsou jejich vzájemné telefonáty trochu rozpačité. Pokaždé obratem volá mně, aby si ujasnila získané informace. Nikdy totiž neví, co je pravda a co fabulace. Neví, jestli máma mluví o reálných lidech, či situacích, nebo fantazíruje. Už to tak je. A lepší to nebude.

Takže zpět. Volám mámě v očekávání nejhoršího. A ono je to pravda! Tašku má připravenou v předsíni, v ní sbalené všechno důležité. Doklady, léky, zápisník s důležitými telefonními čísly. Prý pro jistotu. Co říct. Smát se nemůžu i když je důvod. Tohle jen tak někdo nevymyslí. Je to ale skutečné, bojí se a staví na dávných negativních zkušenostech. Uznávám, trochu zastřené věkem, ale jsou tady a dělají svou práci. Tak ji jenom uklidním, popovídám si s ní, co jiného na tu dálku. Ještě že zvládá alespoň částečně chytrý telefon. Další slova povzbuzení a pochopení a zdlouhavé loučení a ujištění, že bude všechno v pořádku. Hlavně nepodlehnout panice.

Snažím se to odlehčit a přivést ji na jiné myšlenky. "Hlavně si nezapomeň nabíječku!", připomínám, "ať můžeš volat!" Skutečně jsem to řekla a nevěřila jsem vlastním uším. Musím se domluvit sama se sebou, jestli to byla legrace nebo jsem to myslela v tu chvíli vážně. No co, máma musí být v klidu!

Moc jsem ji asi nepomohla, objevila se totiž další starost: "No jo, ale kde ji v tom úkrytu budu nabíjet?"