Na ledě

Léta jezdíme pravidelně na lyže. Nejdřív jsme zůstávali jenom na Slovensku, ale časem jsme podlehli i kouzlu rakouských ledovců. A pak jsme poznali ráj lyžařů v Itálii. Kamarádka tak dlouho pěla chvály na tamější podmínky, až jsme neodolali. Měla pravdu. Perfektně upravené sjezdovky, dokonale vypreparovaný manchester a spousta možností kombinovat sjezdovky rozdílné náročnosti. Vybere si každý. A k tomu italská pohostinnost a ještě lepší italská kuchyň. To se s rakouským přístupem, alespoň co jsme dokázali posoudit, nedá srovnat.

Vybrali jsme hotel v Trentinu a vyrazili za dobrodružstvím. Musím s potěšením konstatovat, že náš výběr byl trefa do černého. Vybírali jsme sami, intuitivně, bez doporučení, a povedlo se.

Hoteloví hosté byli většinou Italové a dovolím si tvrdit, že to bylo to poznat na kvalitě servisu. Lyžovat jsem jezdili do blízkého střediska, kde bylo k dispozici téměř 100 km upravených sjezdovek. V tom prostoru se dalo velmi lehce ztratit, což se mi povedlo hned první den. Pokaždé vydávám bezpečnostní pokyny pro celou rodinu, instrukce, kde se v případě, že se někdo ztratí nebo odbočí na jinou sjezdovku, setkáme, a moji operativu jsem si mohla sama záhy prověřit v praxi. No jo, jsem prozíravá. Našli mě během chvilky. Poněvadž neoplývám smyslem pro orientaci, držela jsem se svých po zbytek dne jako klíště. Pravda, musím je pochválit za nekonečnou trpělivost, protože lyžuji o trochu pomaleji než zbytek týmu. Trpělivě na mě sice v polovině svahu čekají, ale ty řeči... Prý zapadají sněhem, umrznou, nebo v tom lepším případě stihnou vyřídit maily. No, a pak, že se nudí.

Po několika dnech jsme vyzkoušeli snad všechny sjezdovky a začali pak jezdit jenom ty nejoblíbenější. Jižní svahy lákaly sluníčkem, ale jejich záludnost tkvěla ve zledovatělém povrchu číhajícím pod vrstvou prašanu. Manžel lyžuje jednoznačně lépe a mnohem riskantněji. Já mám své pomalejší tempo, kreslím si ladné obloučky a nechávám lyže dělat svou práci. Co jsem vyrostla mám přirozený strach z pádu a ze zranění. To si pak risk na svahu rozmyslím. Zkrátím to, došlo na nejhorší. Manžel si užíval svou jízdu na jedné straně širokého svahu, já na druhé, až jsme se znenadání potkali uprostřed svahu a hups. Šťouchnul do mě, já to neustála a přesně na tom zledovatělém úseku jsem upadla a nezadržitelně klouzala pryč. Mou jedinou myšlenkou bylo: "Né nechci, prosím, skutečně nechci, aby mě dolů vezli ve spacáku na saních tažených skútrem horských záchranářů!" Tak jsem se nechala unášet na ledu vlastní vahou, nekladla u toho žádný odpor a doufala v nejlepší. Konečně jsem zastavila. Letmým odhadem jsem zjistila, že mě nic nebolí, ale zatím jsem zůstávala v klidu. Řekla jsem si, že si chvilku poležím a uvidím. Není kam spěchat. Fotbalisté to dělají taky, když do nich soupeř šťouchne, viděla jsem to v televizi. Navíc jsem potřebovala strávit šok, že mě sundal vlastní manžel. Byl u mě první a opatrně mě zvedal. Ještě aby ne! Pak jsem se rozhlédla a spatřila, jakou jsem rozpoutala situaci. Během krátkého okamžiku, co jsem si v leže rovnala myšlenky, se u mě zastavili další lyžaři ochotní pomoci. A hlavně, sjely se snad všechny feministky a zhrzené ženské, kterým v životě pravděpodobně asi někdo moc ublížil a daly se peskovat toho arogantního chlapa, co tak bezohledně jezdí hlava nehlava. Manžel byl jako v kleštích. Na jedné straně já, potlučená a v šoku, na druhé horda krvežíznivých ženských prahnoucích po satisfakci za takovou nehoráznost.

"Děkuji vám všem za pomoc, ale nechte ho! Ten je můj!" Ač oběť, musela jsem tu hlasitou scénku rychle ukončit. Moc to nechápaly. Vyklouzla jsem z toho docela chytře. Byla jsem za hrdinku. Kromě naražené zadnice se mi vlastně nic nestalo a ještě jsem jako bonus zachránila vlastního manžela před hrozícím kamenováním. No není ta Itálie fakt boží?