Michal David

Ještě v pondělí jsem si myslela, že nejbližší kulturní zážitek na mě čeká na filmovém festivalu v Karlových Varech. To jsem totiž netušila, že máme lístky na koncert Michala Davida. Možná to zní divně, že jsem nevěděla o termínu koncertu, když se kvůli covidu přesouval o dva roky. Pravdy je taková, že jsme k lístkům přišli nečekaně, a tímto našemu hostiteli moc děkuji.

Atmosféra byla úžasná. Užili jsem si všechny pecky a připomněli hity, na které jsme během času zapomněli. Doslova mě šokovalo poznání, že i když některý hit dlouho neslyšíte, protože ho rádia moc nehrají, stejně vám text automaticky naskočí. Nechápu, proč se tohle nemůže dít taky s praktičtějšími informacemi. Co jsem se kdysi dávno naučila, se mi tak automaticky nevybavuje, jako texty oblíbených písniček.

Hala burácela při vzpomínce na film Láska z pasáže a hit Nesnáším loučení. Další hit Každý mi tě, lásko, závidí rozpoutal emoce úplně ve všech. Přídavkem Pár přátel vše vyvrcholilo, lidé zůstávali stát, nechtělo se jim domů a těžce vnímali, že je skutečně konec.

V pražské aréně jsem toho zažila hodně. Sportovní utkání plné fandění, lední revue, Santanu, Robbieho Williamse, Madonu, Gwen Stefani, jak skáče po opěradlech sedadel mezi lidmi, nebo Bryana Adamse s jeho neodmyslitelnou kytarou. Byli skvělí, ale Michal David je Michal David. Všichni znají texty, rozumějí jim, spontánně zpívají, dokážou se v nich najít, protože jsou tyhle písničky součástí našich životů. Řečeno slovy Michala Davida, život tropí hlouposti a my se s tím musíme vypořádat.