Malé sprosťárny

Dlouho jsem bojovala sama se sebou a hledala způsob, jak uchopit a podat téma, které je sice vrchovatě zajímavé, ale normálně se na veřejnosti neprobírá. Pak jsem si řekla, že doba pokročila, mravy jsou volnější a když sledujete novodobé filmy nebo čtete populární romány ze života, také jsou napěchované scénami nebo situacemi, které by se daly označit jako provokativní.

Rodiče vedou při výchově děti zpravidla k tomu, aby mluvili slušně. Netrvají hned na spisovném projevu a bezchybné gramatice, často stačí, aby nepoužívali sprosté slovíčka nebo je alespoň omezovali a nenadávali. Taky jsem si tím prošla. Hlavně žádná neslušná slova!

Výjimka ale existovala! Můj přísný tatínek měl jednu jedinou toleranci a tou byla cizina. Logické zdůvodnění bylo, že cizinci stejně nerozumějí, co říkáme, a závěr nabízel nevídanou šanci: v cizině můžeme mluvit, jak chceme.

Každým rokem jsme v létě jezdili do Bulharska. Autem, do kempu pod stan. Cesta to byla dlouhá, jednu noc jsme přespávali v autě na parkovišti někde v Rumunsku. Důležité ale pro mě bylo, že jsme jeli do ciziny! A tam se může co? No přece mluvit sprostě!

V jednom kuse jsem od rodičů vyzvídala, kdy už konečně v té vytoužené cizině budeme, až jsem se dočkala, a my jsme překročili hranice do Maďarska. "Hovno, hovno, hovno!!!!" řvala jsem na celou pusu a vykláněla se z okýnka, abych vyzkoušela, jestli měl tatínek pravdu. A taky že jo. Nikdo nerozuměl, nikdo si neklepal po čele, jenom naši rychle zatáhli okna.

Někdy ani není zapotřebí ventilovat obhroublosti a okolí přesně ví, o čem mluvíte. Časem jsme léto a víkendy trávili jako rodina většinou na chatě na jižním Slovensku. Babička pocházela z vesnice v blízkém sousedství s Maďarskem, kde se jinak než maďarsky nemluvilo, dokonce starousedlíci slovensky ani neuměli. Rodiče si tam pořídili po předcích pozemek a postavili chatu. Pak už nebylo zbytí a jezdilo se jenom tam. Nebylo to absolutní provizorium ani dech beroucí luxus. Standard té doby s latrínou na zahradě. Naši vysadili ovocný sad a vinohrad, v létě se ve velkém zavařovalo a na podzim sklízelo víno, aby bylo v zimě ve sklípku na co vzpomínat. Podobně na tom byli všichni sousedé. Dodnes jsme přátelé. V tátovi se nezapřel lehký náběh ke spořivosti a někdy šetřil tam, kde se nemuselo. Tak se přihodilo, že z lenosti vykopat pod latrínou díru, tam vychytrale umístil největší hrnec, co měla maminka odložený ve spíži na zavařování. Smířili jsme se s tím, druhá pracnější alternativa byla jít tu jámu vykopat ručně. A to se nikomu nechtělo a radši jsme přijali jednodušší řešení.

Táta nebyl moc mluvný, rád si užíval ticho a klid venkova. Sedával u skleničky místního vína ve stínu staré třešně a pokuřoval cigarety. Pravidelně za ním chodil soused a mlčeli si hezky ve dvojici. Ženy byly zatím v běhu, pekly ovocné koláče a zavařovaly kompoty a marmelády.

Nasycení po vydatném obědě jsme všichni odpočívali na zahradě, když doběhla sousedka a prosila mámu o větší hrnec na zavařování. Máma jenom zklamaně pokroutila hlavou, protože jí jeden taky chyběl... Tatínek najednou procitl, vyfoukl spokojeně kouř a s náznakem pošetilého úsměvu řekl: "Jeden bych pro tebe měl, ale musíš si ho umýt!"

Všichni, co jsme tam v blaženém tichu podřimovali jsme najednou vybuchli v hurónský smích a chudinka nic netušící sousedka jenom zmateně koukala a nic nechápala... Asi čekala, až jí ho přinese, aby ho opláchla!