Knoflíky kam se podíváš
Po dlouhé době jsem si domluvila kafe s kamarádkou. Předem jsme si obě na setkání vyhradily dostatek času, během lockdownu jsme se dlouho neviděly a potřeba sdílet novinky byla obrovská.
Objednaly jsme si, obsluha nám pečlivě zkontrolovala Tečku a čas byl náš. Kamarádka podniká, je kreativní a vede vlastní časopis. Pravda, během ekonomického útlumu se jí moc nevedlo. Vyjádřila se jednoznačně: "Bylo mi trapně tahat od lidí peníze za reklamu, když bylo všechno zavřené!" Rozumím tomu. Nic na to, je plná energie a měla potřebu něco dělat. Neváhala, neupadala do moderních depresí a neztrácel čas nicneděláním. Splnila si svůj velký sen v podobě studia s tvořivou krejčovskou dílnou. Pronajala prostory, nakoupila stroje, materiály a ... vystřízlivěla. Zklamaná se mi nad druhou skleničkou bílého svěřovala. "Život je úplně na hlavu. Rozumíš tomu? Ty dnešní ženské vůbec nemají zájem. Že by doma šily? Ani náhodou! Vždyť oni doma ani nevaří!"
No to je mi novota. Měla jsem pocit, že zaspala dobu. Máme stejně staré dcery, tak jsem v obraze. Jasně že nevaří, ale objednávají si hotové jídlo domů. Jasně že nešijí, pokud vůbec vědí co to je, ale oblečení nakupují v e-shopech. Kde jsou staré časy, když mi maminka šila sukně a halenky dle modelů z Burdy. Kde jsou doby, kdy si maminky předávaly oblečení po dětech a doma je na šicích strojích upravovali. Tahle doba je zapomenutá a dávno za námi. Malou, musím zdůraznit, skutečně malou cílovou skupiny objevila po velkém uplatnění svého důvtipu v novodobých manažerkách vyčerpaných sledováním trendů prodeje a vytvářením dalších a dalších grafů a excelových tabulek. Ty jediné byly ochotné si zaplatit čas, aby mohly vypnout a vytvořit něco vlastníma rukama. Bylo jich málo a rychle se vrátily zpět do kanceláří. Nejmoudřejší řešení bylo co nejrychleji se všeho zbavit. Výsledkem bylo nové číslo časopisu.
Pak, cestou domů, jsem se trochu zamyslela nad její novou zkušeností. Je to jenom pár let, ale přijde mi to jako návrat do jiné doby. V čase, kdy byly naše holky malé, to skutečně fungovalo jinak. Téměř v každé domácnosti byl šicí stroj a schopnost s ním pracovat byla jednou ze základních dovedností. A to jsem nežila na vesnici, ale ve městě. Nepřešívali se staré věci, šilo se podle módních trendů. Možná to bylo potřebou oblékat se jinak, mít něco originálního, něco, co nemá každá druhá, něco neuniformního. Materiály byly dostupné, stačilo trochu snahy a kreativity. Přesně tahle záliba mě jednoho dne přivedla do textilní galanterie. Oddělení se nacházelo ve druhém patře velkého obchodního domu. Všude dlouhé pulty, spousta látek, šicích potřeb, střihů, zipů a knoflíků. Tisíce knoflíků různých velikosti, barev a tvarů, naskládaných volně v miskách na regálech. Vzala jsem sebou dceru, institut hlídání v té době neexistoval a maminka měla něco důležitého na práci. Teď už vím, že to nebylo nejchytřejší řešení. Nudila se, nic ji tam nezajímalo, všude jenom jednotvárné misky a v nich něco, co vypadalo jako bonbóny...
Zbytek mám jako ve zpomaleném filmu. Ze šikmého regálu, který nabízel zákaznicím dokonalý přehled o širokém sortimentu knoflíků, malá ručka strhla nechtěně čelní panel, který celou tu nadílku držel bezpečně na místě. A pak se to všechno začalo díky gravitaci nezadržitelně sunout k zemi. Desítky plastových misek a v nich snad tisíce různých knoflíků. Tvrdých knoflíků, které po dopadu na podlahu začaly žít svůj vlastní život a vesele se odrážely a poskakovaly do všech možných směrů.
Nepamatuji si chvíli, kdy by mi bylo trapněji. Stála jsem tam v té spoušti neschopna slova.
Seběhli se všichni, protože takovou podívanou ještě nikdo nezažil. Neutíkám z boje, jsem odpovědná, chtěla jsem to napravit. Prodavačka asi prožívala stejný šok jako já, když neuváženě řekla: "Nechte to být, já to dám do pořádku!" Poslechla jsem jí a zmizela jako pára nad hrncem. Myslím, že toho pak litovala. Udělala jsem z ní popelku a tiše doufám, že už je s tou prací hotová.