Když má tatínek svou princeznu

Měla jsem být kluk. To říkám pořád a můj tatínek mě dlouho tak viděl. Měla jsem průpravu hodnou mariňáka. Bez pardonů, bez slz, tvrdě na věc. Žádné škemrání, žádné odmlouvání, slabochy nevedeme. Ukládal mě do postele, vyprávěl mi pohádky, foukal mi rány, hrál si se mnou na obchod i na školu, ale...

Jedna z mých prvních vzpomínek je spojená s fyzickým zdravím a posilováním imunity. Maminka pěstovala na zahrádce ovoce a zeleninu a obstarávala všechny potřebné vitamíny pro můj zdravý vývoj. Když ale tahle metoda selhala a dostavil se soplík a nachlazení, byl čas změnit taktiku. Táta mě vzal na klín, ubrečenou, usoplenou a nevrlou, hezky si mě usadil a vysvětlil mi, jakou má pro mě medicínu. Když se prý zhluboka nadechnu, a opravdu stačí jenom jednou, bude všechno zlé pryč a já se můžu jít hrát s panenkou. Ne, nebyla to žádná mentolová emulze, ale čerstvě umletý pepř z máminy kořenky. Poslechla jsem. Řvala jsem dlouho. Doteď rýmami netrpím.

Dalším bodem životní průpravy byla sebeobrana. Nikdy jsem si nemohla postěžovat, že mě ve škole nějaký kluk uhodil. To nebylo nic neobvyklé, naopak, špatné bylo, že jsem údery nevracela. Zatímco spolužáci za poznámky z různých potyček a nevhodného chování  dostávali doma tresty a nemohli chodit ven, já jsem za to, že se peru a rozdávám rány, byla chválena! Pamatuji, jak šel táta hrdě do školy zaplatit za novou skleněnou výplň do dveří, které nevydržely mou strkanici s drzým páťákem.

Tátovy plány občas narušovala maminčina snaha mít krásnou, upravenou, sladkou a navoněnou holčičku. Chtěla mě hýčkat, oblékat do sukýnek a volánů, nakupovat bílé podkolenky, učit pečovat o vlasy a pleť. Dle táty jsem byla krásná od přírody. Žádná kosmetika! Nic! Stačí čistá voda a mýdlo. Dnes mi to vychází, že byl možná trochu škrt.

Statečně jsem mu všechnu tu laskavou péči vracela. Po nedělním obědě měl rád svůj klid. Odpočinek na gauči, neodmyslitelnou cigaretku a kávičku. Když jsem se chtěla hrát, nebyl proti, ale... Na programu byla jenom jediná hra. Hra na sochy. Vyhrává ten, kdo se vydrží nejdéle nehýbat. Byl v tom mistr. Já také. Na oplátku se hrálo podle mého. Na princezny. Má představa po zhlédnutí pohádky Tři oříšky pro popelku, kde Libuška Šafránková v závěrečné scéně cválá na bílém koni krajinou a za ní věje neskutečně dlouhý závoj, byla jasná. Lehoučký závoj jsem doma nenašla, nabízela se jenom stará deka. Pravda, lehká nebyla, ale upravila jsem si ji tak, aby mi visela přes ramena. Už jenom sehnat koně. Sníh jsem byla ochotna oželet. Vzbudila jsem tátu, už toho naspal dost, dal se na všechny čtyři a já jsem nasedla. Líně se vydal na okruh mezi obývákem a kuchyní a tiše u toho mumlal. "Rychle, rychle!", popoháněla jsem svého Juráška, "závoj musí hezky vát! Tak přidej!" Nejsme žádné bábovky. "Běž!"