Jehněčí teorie
Můj vztah k jehněčímu si prošel několika etapami. Od absolutního odmítání až po kulinářskou blaženost. Dnes je ze mě zanícená obhájkyně jehněčích lahůdek.
Za mého dětství maminka v kuchyni jehněčí nepřipravovala, dokonce převládal jednoznačný názor, že páchne a je cítit. Samozřejmě nejde opomenout fakt, že v té době nemohla být o kvalitním jehněčím ani řeč. Jednalo se spíše o beraninu. Ta skutečně páchla. Potvrdilo se mi to na zájezdu do Moskvy, který jsem dostala od ředitelky našeho gymnázia za vzorné reprezentování školy v celostátní odborné soutěži. Se skupinou stejně pilných studentů jsme strávili týden prohlídkou všech možných památek a ano, maminka měla naprostou pravdu, beranina smrdí. V hotelové restauraci se servisem na úrovni školní jídelny byla beranina každý den. Cítili jsme ji ve všech prostorách, kdybych chtěla přehánět, tak řeknu že se puch táhnul i přes ulici. Týden jsem se živili jenom pirohy a kysaným mlékem.
Možnost ochutnat skutečné, nefalšované, mladé jehněčí, dokonce v bio kvalitě, co byl na tu dobu výraz neznámý, vlastně předpokládám, že asi ani neexistoval, se mi naskytla naprosto nečekaně. Během studií na vysoké škole jsem poznala spolužáka z vyššího ročníku, mého budoucího manžela. A právě jeho babička žila na kopanicích moravsko-slovenského pomezí, pod Velkou Javorinou. Zmiňované jehněčí pocházelo přímo z tohoto kopcovitého kraje, z domácího chovu a upravovat ho uměli dokonale. Moje první reakce, po drsné ruské zkušenosti, byla sice odmítavá, ale vzdorovat jsem dlouho nevydržela. Nebyl důvod. Mladé jehně, naložené tři dny v marinádě, pomalu opékané na rožni na otevřeném ohništi, byl zážitek pro oči i pro jazýček. Vstávalo se brzy ráno, bylo zapotřebí připravit dříví, rozpálit uhlí a napíchnout a upevnit jehně na rošt. Točilo se jenom ručně, maso jsme průběžně potírali směsí vína a koření hustou borovou větvičkou. Všichni jsme se u kliky poctivě vystřídali. Kopanická romantika. Co chtít víc. Ty časy jsou dávno pryč, zůstaly jenom nostalgické vzpomínky.
Pak nastala dlouhá pauza. Jehněčí se přímo do naší kuchyně vetřelo nenápadně, díky jednomu povedenému vánočnímu večírku. Během bujarého večera a protančené noci jsem s manželovým kolegou udělala směnný obchod a vyměnila slovenskou slivovici z kopanic za jehněčí z jeho domácího chovu. Manžel se o tom dozvěděl až další den, když mu na pracovním stole přistál pětikilový balík libového jehněčího a kolega se rázně dožadoval slíbené láhve. První reakce byla odmítavá. Nezastavilo mě to, pomohla mi taktika a malinkatá nevinná lest. Začala jsem pozvolna, ruským borščem. Polovina hovězího, polovina jehněčího, aby rodina lest neodhalila. Všichni si moc pochutnali a nikdo nic nepoznal. Když jsem se přiznala, ocenili fakt, že nezachytili žádné neznámé aroma a chutnalo to skvěle. To mě povzbudilo a nastal čas velkého experimentování.
Dnes je u nás doma jehněčí vařené, pečené. Doslova. Děláme hřebínky, svíčkovou, kolínka, pečeme, dusíme a grilujeme. V troubě, na pánvičce i venku na grilu. Základ, který nikdy, podotýkám skutečně nikdy, nechybí je kvalitní červené víno a rozmarýn. Další ingredience dle chuti.