Jak jsem se nenaučila zdravit

Rodiče mě od mala vedli ke slušnému chování. Měla jsem důkladnou průpravu jak, kdy a hlavně včas slušně pozdravit. Poněvadž byli naši stará škola, trvali už v té době na hodně archaicky znějícím tvaru "Ruce líbám". Pak, postupem času, jsem si pozorováním okolí sama uvědomila lehké zpátečnictví tohoto pozdravu a můj verbální projev při společenských rituálech se ustálil na standardním Dobrý den. S tím jsem si vystačila 6 let a rodiče na mě byli patřičně hrdí, když jsem s přehledem zvládla i spontánní situace, v jakých se může nečekaně ocitnout nevinné dítě žijící v bezpečí rodiny mimo dosah veřejného života.

Zlom nastal, když jsem dosáhla věku pro povinnou školní docházku. Dnes už nevím, čím to bylo, jestli nedostatečnou nebo snad zanedbanou přípravou na realitu života nebo projevem vzdoru rodičů k politické náladě ve společnosti. To už nezjistím. Živě si však pamatuji situaci, jak jsem první dny sama dezorientovaná bloudila po rozlehlých školních chodbách a cítila se v tom obrovském prostoru naprosto ztraceně, nevěděla jsem, kam jít ani kolik je hodin, paralyzovaná strachem, že přijdu pozdě. Nepamatuji si důvod, proč jsem se ocitla najednou bezradná a sama bez spolužáků, ale naprosto přesně si pamatuji pocit strachu a to, jak jsem situaci vyřešila. Po chodbě ke mně mířila paní učitelka, co jsem pochopila jako šanci na záchranu a vyrazila jsem do akce. "Dobrý den, paní učitelko", pozdravila jsem tak, jak jsem byla zvyklá, a pokračovala: "Nevíte prosím, kolik je hodin?" Tím jsem nevědomky udělala zásadní chybu a získala nechtěnou nálepku malého nevychovaného spratka. Tu bleskovou odpověď s příchutí uraženosti majestátu učitelky slyším doznívat ještě dnes a divím se, že jsem neutržila i výchovný pohlavek. V té době by to nebylo nic výjimečné.

"Za prvé, tady jsi ve škole a ne na hřišti, tak se nauč zdravit tak, jak máš - Čest práci! A nejsem žádná paní, ale soudružka učitelka!" A aby toho nebylo málo dorazila mě finální výčitkou: "Jsi ve škole, tak tě nemusí zajímat, kolik je hodin. Až bude čas jít domů, dozvíš se to včas!"

Tak! Bylo to ledová sprcha a nečekaná reakce. Místo rady a pomoci téměř černý puntík za špatné chování. Ale poučila jsem se. Už to nebyly tety, ale soudružky!

Neuplynul možná ani rok a já obroušená školním systémem jsem trávila dny jako každý jiný školák. Maminka po mně vyžadovala, že jako křtěné dítě z katolické rodiny musím absolvovat první svaté přijímání. Na odpor nezbýval prostor. Přihlásila mě na náboženskou nauku k místnímu panu faráři a domluvila termín první hodiny. Na faře to vypadalo jako v historickém filmu. Posvátné vznešené ticho, všude koberce, zdi obložené leštěným dřevem, vzrostlé fíkusy, knihovna až po strop. Pan farář seděl za masivním dubovým stolem obložený knihami a vlídně se na mě usmíval. Byl to maminčin známý. A já, sice přísně vychovaná a vedená ke zdvořilosti, ale současně obroušená realitou a hlavně poučená nelítostnou soudružkou učitelkou jsem s náznakem lehkého úklonu pana faráře hezky nahlas pozdravila: "Čest práci!" Jak jsem se snažila, tak jsem se snažila, ale zase jsem nebyla za hodnou! Poslal mě za trest do kostela pomodlit se 5x Otče náš a 5x Zdrávas.