Istanbulské kontrasty

Návštěvu Istanbulu jsme plánovali již delší dobu. Lákala nás atmosféra metropole, v níž se setkávají Evropa a Asie. Chtěli jsme poznat kouzlo mešit a paláců, vůni a šum bazarů...

Napoprvé to nevyšlo, naše plány ukončila pandemie a vytouženou cestu odložila na neurčito. Letos se to povedlo. Istanbul jsme měli naplánovaný a mohli jsme vyrazit za dobrodružstvím. Nebylo to úplně bez problémů. Letecká společnost nám jako součást novodobého koloritu zrušila let z Prahy, proto jsme jako náhradní řešení zvolili odlet z Vídně.

V Istanbulu jsem hned druhý den po příletu vyrazila na celodenní organizovanou prohlídku města. Málokdo dokáže odolat zdejším památkám. Nechci se ale dopodrobna rozepisovat o historických skvostech. Mě zaujal docela jiný fenomén. Kontrast. Ne ten standardní, co je vidět ve všech světových metropolích. Střet luxusu a chudoby. To bylo patrné i tady. Tentokrát mě upoutal lidský faktor. Ochota, přístup a komunikace.

Součástí našeho turistického okruhu byla, a nutno dodat, že turečtí obchodníci se nezapřou, zastávka v obchodě s koženým oblečením. Obchod je slabé slovo. Kdo si představuje malý obchůdek s pár kabátky, je na omylu. Jednalo se o patrový dům, kde byla spousta koženého a kožešinového zboží, plus navrch samostatné patro se zlatem, další s koberci a to všechno korunovalo království kabelek. Značky zvučných jmen snad ani není zapotřebí komentovat. Byla jsem se na tu nabídku podívat jen ze zájmu, jak daleko se dá v kopírování zajít. Pro celou skupinu připravili módní prohlídku s malým občerstvením a při východě ze showroomu si nás rozebrali čekající prodejci. Byla jsem hodně opatrná, jenom se dívala, protože ze zkušeností vím, že v momentě, kdy začnu vybírat a zkoušet, už se z jejich spárů nedostanu. A kdyby, bude to hodně těžké. Nic jsem nechtěla, nebyl to můj cíl dne, tak jsem se jenom procházela a občas na něco sáhla. Hned byl u mě ochotný prodavač a chválil kousek, který mě zaujal. Abych nezkazila jeho snahu, hledala jsem nepodstatné důvody, proč zrovna tenhle kousek zkoušet nechci. Na reakci jsem nebyla připravena. Nechcete tuhle barvu, máme to v každé jiné. Nelíbí se střih, předvedeme další variace. Rukáv zkrátíme do deseti minut a kdyby úprava trvala déle, přivezeme nákup do hotela. Nechcete kůži, můžete si vybrat z nabídky kožešin... stačí vyslovit, která se líbí. Dokázali všechno, nic nebyl problém. Kroutila jsem se, co to šlo. S hloučkem obchodníků v patách jsem prošla všechny patra. Byli chytří a museli pochopit, že patrně nic nekoupím, ale nevzdávali se. Ocenila jsem, že bojovali do poslední chvilky. Na závěr mě posadili do kavárny v posledním patře s výhledem na staré město, aby mi dopřáli čas na přemýšlení. Když jsem vycházela z obchodu, očekávala jsem spíše zklamání z neúspěchu a negativní reakci, ale oni byli pořád usměvaví a ochotní. Není všemu konec. Snad příště.

Unavena z dlouhého dne jsem se s vidinou příjemné večeře, kterou jsme měli naplánovanou s manželem společně, vrátila na hotel. Známý nám doporučil tureckou restauraci a udělal rezervaci. Nám stačilo obstarat taxík a dojet včas na určené místo. Vyrazili jsme dřív, plán byl jednoduchý. Chtěli jsme prozkoumat okolí a uličky s obchůdky, posedět v kavárně a den zakončit večeří. Požádali jsme hotelového portýra o přivolání taxi. Neočekávali jsem žádný problém, po městě jezdila spousta taxíků a bylo snadné některý zastavit. Cena za místní taxi byla v porovnání s našimi hodně lidová. Za 50 tureckých lir bychom do restaurace dojeli. Portýr byl patrně jiného názoru. Hned z patra nám oznámil, že taxíky nejsou a budeme si muset počkat. Když nám půlhodinové čekání přišlo moc a svůj požadavek na přivolání taxi jsme zopakovali, dostali jsme stejně chladnou odpověď. S arogantním dovětkem, že můžeme využít hotelové taxi s předem stanovenou cenou 35 Eur, aneb ... ať si chytneme taxi za rohem sami. Po této informaci jsme pochopili, že patrně žádné taxi nevolal a tím, že nám nutil podstatně dražší variantu rozhodl. Vyrazili jsme, a za pět minut se vezli spokojeně za večerním programem. Tam jsem si v klidu srovnala oba zážitky, kterými jsem během dne prošla a došla jsem k závěru, že první přístup, i když na první dojem otravný, mi byl příjemnější, než absolutní neochota.