Efektivita nečekaných nápadů
Když mám klid a spoustu času na psaní, nikdy mě nic nenapadá. Ty nejlepší nebo nejzajímavější náměty přicházejí znenadání a mají vlastní načasování. Zpravidla ve chvíli, kdy nemůžu psát. Zpravidla v situacích nebo v prostředí, kde se psaní nepovažuje za přijatelnou aktivitu.
Uvedu příklad. Sedíme s manželem v Rudolfinu, krásné historické novorenesanční budově, ve Dvořákově síni a vychutnáváme si koncert České filharmonie. Prochází mnou vlna emocí a myšlenky začnou spontánně ožívat. No jo, ale co teď. Vytáhnout mobil a začít si psát alespoň heslovité poznámky je, když ne rouhání, tak alespoň vrcholně nespolečenské chování. Nezbývá nic jiné jen aktivovat vlastní paměť a všechno uložit tam. Už vidím ty poslíčky, jak v lalocích mého mozku zběsile pobíhají a snaží se ty moje emoce utřídit do správných šuplat. Viděli jste někdy vynikající francouzský kreslený seriál o životě? Jmenoval se Byl jednou jeden život a v paměti mi utkvěl díl o funkci mozku a popis, jak funguje paměť. Malinkatí poslíčci nepřestajně pobíhali nebo se chytali za ruce, aby zabezpečili přenos informací, a když byla myšlenka nebo vzpomínka kompletní, uložili ji do kartotéky. Tak si je mozek spolehlivě zapamatoval. A já pokaždé, když si nemůžu na něco vzpomenout, vzývám a často i popoháním ty malé šikuly, aby sebou mrskli, a já se neztrapnila, že něco nevím nebo zapomínám. Stejně si to představuji i v případě potřeby si důležité věci zapamatovat. Vrátím se tedy zpět na koncert, kde mistři svými tóny naplňují sál a vnímám hudbu všemi smysly, a ti malí šikulové makají jak o život, protože mají důležitý úkol. Musím si detailně zapamatovat nejnovější nápad a uchovat emoce, které ho vyvolali. Nic snadné. Držím jim palce a doufám, že to zvládnou. Spoléhám na ně!
Úplně stejně to dopadá, když si doma sednu na spinner s cílem udělat něco pro své zdraví. Situace se opakuje jako přes kopírák. Zásadní rozdíl vidím v estetice, neodvažuji se však srovnávat Dvořákovou síň s mojí pracovnou. A už vůbec ne večerní róbu s propoceným dresem. Donutit se k fyzické aktivitě vyžaduje motivaci. Tu v mém případě spolehlivě obstará osobní váha, na které rudě svítí silný numerický strašák. Je pochopitelné, že když se konečně rozjedu, nesesedám! Tak si hezky v rytmu hudby odhodlaně šlapu do pedálů a najednou zase potvora myšlenka. A zrovna námět, který už delší dobu zpracovávám. Nesesedám! Jednou jsem si zkusila dát na řidítka počítač, perfektně tam sedl, protože mají nainstalovanou takovou chytrou zarážku na jeho uchycení. To bude asi vychytávka pro workoholiky. Mně to moc nevyhovuje. Píšu pak pomalu, dělám chyby a navíc, když se soustředím na text, nepřibývají mi kilometry. Je to k ničemu. I když jsem maximálně efektivní, tohle nedám. Nezbývá jen povolat do akce staré známé pomocníky. Připadám si jako Popelka. Spěchám, jsem zrovna v nejlepší fáze spalování tuků, proto malé šikuly nemilosrdně poháním k vyššímu výkonu. Jen ať tentokrát zbytečně dlouho nelaškují v zadním laloku s červenými krvinkami. Aby je čert vzal. Musíme přidat! Jejda! Konečně hmatatelný výsledek, i když ne, v jaký jsem doufala. Najela jsem osobní rekord! Za hodinu spálených 900 kcal! To je co říct, doteď jsem dělala tak kolem 800.
Nabízí se závěrečné shrnutí. Pokud se moje nápady zhmotní zase v nevhodném okamžiku, malé pracanty rychle unavím, ale bezesporu si rozšířím kulturní rozhled a posílím kondici.