Díl 8. Čáry se štěstím
Golfisté jsou pověrčivá cháska. Někdy dělají psí kusy a věří, že je to cesta k vítězství nebo alespoň ke hře snů. Mají svého golfového bůžka, kterého vzývají před každou důležitou ranou, nebo zavrhují v nesnázích. Je to on, co stojí za vším. A ještě něco mezi nebem a zemí.
Znám hráče, kteří chodí na turnaje ve stejném oblečení. Ne že by si ho neprali, to oni si ho doma vyperou určitě. Dodržují své vlastní rituály, oblékají si to, v čem už někdy vyhráli nebo nosí stejné barevné kombinace. Hrají v úspěšné rukavici, s úspěšnými míčky, ve vítězných botách, na hřištích, která jim sedí. Dělají to profesionálové, tak proč by se tomu amatéři měli vyhýbat. Když to jednou funguje!
My to máme doma stejné. Manželova příprava na turnaj vychází z dlouhodobé analýzy, jak dobře nebo špatně hrál v těch žlutých kalhotách, zejména v kombinaci s tím trikem, co nikdy neměl rád. Když ho měl posledně na sobě, zahrál přece míček na druhé jamce do autu! Dlouho jsem se tomu lehce pošklebovala a občas utrousila ironickou poznámku. Až jsem to jednoho dne vzdala. Pochopila jsem, že proti tomu stejně nic nezmůžu, tak proč mu mám kazit radost z přesvědčení, že turnaj odehrají kalhoty. Ano, beru, cítí se v nich dobře a jsou pohodlné. Ale to je asi z mého pohledu všechno. Stojím si pevně za názorem, že to co uhraju, uhraju sama a nic nebo nikdo v tom nemá prsty.
Některá dilemata nemají správné řešení. Zásadní otázka zní: Jít nebo nejít před turnajem na driving a nechat tam všechny dobré rány? Nebo trochu gastronomie: Kolik párečků si dám ke snídani, tolik párečků zahraju. Posledně jsem si nedal panáka a dopadlo to mizerně. Atd, atd, atd.
Čekal nás poslední turnaj sezony. Nemělo to být nic stresujícího, šlo o zábavný formát, turnaj dvojic. Manželovi se dařilo, ke konci sezony si ještě chtěl prověřit formu, tak nás zaregistroval. Nerada se účastním podobných soutěží, nejsem totiž týmový hráč. Když jsem dělala nějaké sporty, vždy byly prudce individuální. Navíc těžce nesu psychický tlak a odpovědnost za společný výsledek. Když zkazím ránu sama za sebe, tak jsem si na vině sama. Ale když zkazím hru v týmu, výčitky jsou mnohem větší. Povzbuzující slova typu "To dáš!" nebo "Spoléhám na tebe!" jsou pro mě cestou do pekel. Nejsem prostě soutěživý typ. Vzdor téhle genetické výbavě se jednoduše někdy nemůžu vyhnout tomu, abych odmítla účast. Tak jsme do toho šli.
Byl krásný podzimní den, příroda hrála všemi barvami. Konec října, ideální počasí, možná poslední letošní hra. Šlo nám to skvěle, uhráli jsme vynikající výsledek a vyhráli turnaj. I když se občas něco nepovedlo a některý z nás ránu zkazil, ten druhý ho v těžké chvíli podržel a pokaždé jsme se zachránili. Jsme skvělý tým. Udělala jsem pro to všechno. Ráno jsem v kuchyni rozbila talíř. Nedopatřením, ale pro štěstí.
Uf. Pokud to bude zapotřebí ke každému vítězství, musím si pořídit nový servis.