Díl 19. Když jsme na dovolené

Rádi cestujeme po světě. Začalo to krátkou dovolenou na Floridě, kterou dostal manžel jako odměnu od zaměstnavatele za překročení objemu prodeje. Do té doby jsme jezdili jenom po Evropě, konkrétně jenom do Chorvatska. A tohle byla změna. Navíc jsme letěli ze zimy do tepla, což bylo přímo nevídané. Tak se nám to zalíbilo, že jsme na letní dovolené v zimě začali jezdit každoročně. Vybírali jsme si zajímavé destinace a poznávali svět. Pak se k tomu přidal golf a charakter dovolené se rázem změnil. Z poznávacích výletů se stali golfové zájezdy, a když nám vyšla chvilka, tak jsme se zašli podívat i na historické nebo kulturní památky. Změnilo se i to, že s námi přestala jezdit dcera. Jednak vyrostla, jednak nehraje golf. Dostala naši naprostou důvěru a po dobu naší nepřítomnosti jí byla svěřena péče o dům. Občas se přihodí nějaká lapálie, to zná každý, ale ta železná pravidelnost, co se usadila u nás, mě až děsila.

Poprvé jsme na to nebyli připravení, protože jsme nepředpokládali, že se něco může přihodit. Naivita nezkušených a zákon schválnosti ve své ryzí podobě. Nad ránem nás v Bangkoku vzbudil telefonát a hysterický pláč. Dcera byla sama doma, večer se přehnala silná bouře a vítr poškodil vedení vysokého napětí. Všude, v celém velkém domě a širém okolí byla naprostá tma. Do toho silný vítr a zvuky, co běžně neslyšet. Taky bych se bála. Bývám často sama, ráda čtu detektivky, a pak se díky mé rozbujelé představivosti bojím. Když jsme stavěli dům, nechala jsem proto nainstalovat bezpečnostní zařízení s tolika různými okruhy, co jen šlo. A to mi pomohlo. Jí taky.

Během naší druhé dovolené měla akutní otravu z jídla. Aby jí nebylo samé smutno, dostala od nás voucher na brunch pro dva, co manžel vyhrál jako cenu na golfovém turnaji. Co čert nechtěl, byl do restaurace známého pražského hotelu vyhlášené pro svou gastronomii. Vzala kamarádku, holky si to chtěly spolu užít a ochutnaly všechno. I ústřice. Podle lékaře na pohotovosti v Krči, kam ji kamarád ještě tu noc odvezl, nebyly úplně čerstvé. Museli si ji tam nechat na pozorování.

Další dovolená, další telefonát a znova pláč. Tentokrát to byl vlastně jenom technický problém, ale ten šok ji dohnal k slzám. Při návratu domů ji na místní silnici, téměř před domem zastavili policajti a upozornili ji, že jezdí bez espézetky. Vůbec si nevšimla, že jí je na parkovišti u nádraží někdo ukradl. Já bych to asi také nepoznala, protože opravdu před jízdou nemám ve zvyku zkontrolovat značky. Prošlo jí to bez pokuty. Zato já jsem strávila čtyři hodiny čekáním na městském úřadě na nové.

Postupem času jsem se dostala do stavu, když jsem před každým balením na dovolenou přemítala, co dalšího se může stát. Naši sbírku karambolů ještě v průběhu dvou let doplnilo odrazené zpětné zrcátko a fasáda domu politá lakem na nehty. To jeden nevymyslí, jak dokázala zrovna tohle!