Díl 17. Asi se to muselo stát

Je to tak. Potkáte ji i na golfu. Nechce to nikdo, ale stane se. A pokaždé je to velmi smutné. Nemusíte zesnulého ani znát a přijde vám to moc líto.

Mám oblíbené hřiště nedaleko Prahy, kam jezdím pravidelně trénovat. Mají hezké cvičné plochy a hlavně je tam klid. Bez omezení se můžu věnovat cvičení krátké hry, puttování i tréninku dlouhých ran. Na volný den jsem si naplánovala delší trénink a po ránu jsem vyrazila. Už při příjezdu na hřiště mi přišlo trochu divné, že v tak klidné lokalitě mě v rychlém sledu předjela dvě policejní auta se zapnutou sirénou. Až když jsem přišla ke klubovně, pochopila jsem, že se děje něco vážné. Vrtulník záchranné služby stojící nedaleko mi to jen potvrdil. Nejsem čumil, nevyhledávám podívanou na cizí neštěstí. Přijde mi to až neetické a úplně nesnáším, když se na silnici udělá kolona z řad zvědavých řidičů, kteří si nenechají ujít detaily dopravní nehody. Dokonce i v protisměru.

Vyzvedla jsem si košíček s míčky a začala se věnovat tréninkové rutině. Najednou se u mě objevil zcela ztrhaný dlouholetý kamarád z golfu. Jenom mě přišel pozdravit a rovnou se vracel domů. Měl být hráčem prvního flightu turnaje. Jeho spoluhráči se ale těsně před začátkem hry najednou udělalo nevolno a namístě se skácel. Jejich půlhodinové oživování ani přílet lékaře mu však už život nezachránili.

Stejná bezmoc mě dostihla ještě jednou a tentokrát se mě to dotklo osobně. Našla jsem si vynikajícího trenéra, vlastně po pravdě řečeno, on si našel mě. Žádného jsem nehledala, ale asi mu přišlo líto mé bezmoci, když jsem špatně trefovala jeden míček za druhým a vysvětlil mi, kde dělám chybu. Tak jsme se spontánně našli a vydrželo nám to dlouhou dobu. Jednou větou bych ho popsala jako tradicionalistu s netradičními tréninkovými metodami. Docházela jsem k němu pravidelně několik sezon, skutečně mě toho moc naučil. Další domluvená společná hodina připadla zrovna na můj svátek, tak jsem si dělala legraci, jestli dostanu nějakou přátelskou množstevní slevu. Ve stanovený den jsem přijela na hřiště, ale trenéra, ač tam byl pokaždé přede mnou, aby objednal kafe a všechno připravil, jsem nikde neviděla. Vzala jsem telefon a chtěla mu říct, že na žádné slevě netrvám a v klidu se může ukázat. Zvedla mi to jeho dcera a sdělila mi, že tatínek umřel. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, byl to nečekaný šok. Našla jsem si nejbližší lavičku a brečela jak malá holka. Pak jsem se sebrala a první, co jsem doma udělala bylo, že jsem si sedla ke stolu a detailně sepsala všechny dobré rady, které mi kdy dal. Dalšího hledat nebudu, protože lepšího už nenajdu.