Díl 14. Score karta
Táta chtěl původně syna, ale stalo se. Dostal sladkou holčičku, ale nastavení ve výchově nezměnil. Tu jsem měla přísnou. Hlavní motto znělo: Z boje se neutíká, nikdy nic nevzdávej a všechno musíš dotáhnout do konce. Nejlépe úspěšného. Nepřetržitě na mě byly kladeny vysoké požadavky a očekávání byla nastavena vysoko.
Od základu jsem spíš kreativec. Již jako malá holka jsem byla hodně tvořivá, všude jsem sebou tahala pastelky, abych mohla kreslit a pak jsem začala taky psát. I když IQ testy na vysoké škole odhalily analytický mozek a pedagogové mě ve vidině objevu potenciálu mladého vědce nenápadně naváděli spíš na akademickou kariéru, faktem zůstává, že nemám ráda čísla a vadí mi číselná hodnocení.
Nikdy jsem nebyla hodnocená číselně. Teď nemyslím školu, kde těch čísel bylo každé pololetí až až. Mluvím o profesním životě. Žádné objemy prodeje, budgety anebo tabulky a grafy, které by byly důkazem mé výkonnosti. Žádné stresy z nenaplněných numerických cílů. To vše se obratem změnilo, když jsem začala hrát golf.
K zapisování výsledků slouží golfistovi Score karta. Je na ní 18 řádků, na každou jamku jeden, kde si hráč píše dosažené skóre, t.j. počet ran, které na jamce zahrál. Kdysi, pod vlivem začátečnického entuziasmu a v plném nasazení, jsem ji vyplňovala poctivě. Pak podle toho, jak se mi dařilo. Často moje karta nabízela spíš slovní hodnocení a ještě častěji moje aktuální psychické rozpoložení. Radši než neslušně vysoké číslo jsem si psala slušné postřehy typu: tohle si fakt nezvládla, naprd odpal, zkažená posraná rána, vrať se na driving, je zbytečné sem chodit, uteč... A spoustu dalších demotivujících sebemrskacích poznámek.
Dnes, mimo turnaje, si výsledky do Score karty nepíšu, dokonce si ji ani neberu sebou. Pro případ akutní potřeby něco duchaplné zapsat se výjimečně nějaká zapomenutá najde. Jedna taková, čekající nevím jak dlouho na svoje poslání v boční kapse bagu, se dočkala akce a posloužila jako měřítko.
Všichni určitě znají situaci, když se pro představu o vzdálenosti používá například krabička od sirek, bankovka anebo pravítko. Já sice nekouřím, v peněžence mám tak akorát kreditku a nejsem ani fanda geometrie, zato sebou nosím staré nepotřebné Score karty! Jak jinak bych se mohla pochlubit perfektní ránou kamarádům anebo těm, kteří nemají představu o vzdálenosti a potřebují nějaké srovnání. Aneb, aby bylo na co vzpomínat.
Během jedné zdařené hry jsem na tříparu zahrála krásnou přesnou ránu, rovnou na praporek. Se zatajeným dechem jsme z odpaliště sledovali pohyb míčku po greenu a čekali, jestli spadne. Nespadl, ale moc mu nechybělo. Škoda...
A najednou byla tady, po ruce ve správnou chvíli. Moje zhrzená a dlouho podceňovaná "kamarádka". Zachránila jsem ji z nudného nicnedělání a dopřála ji minutu slávy. Koneckonců je lepší udělat parádu na jedné fotce, než ležet roztrhaná na kousky v odpadkovém koši hned na druhé jamce, nebo popsaná emotivními nesmysly.