C'est la vie!

Je bezesporu, že dobrá jazyková výbava dnes patří k základním dovednostem moderního člověka. Ve chvílích, kdy se řeší téma nezbytnosti ovládat alespoň jeden cizí jazyk, si pokaždé vzpomenu na inovativní přístup mé dcery. V mateřince měla základy němčiny. Pro mě, co jsem si prošla celou povinnou školní docházku v německém jazyce, to byly reálně jenom nejzákladnější fráze. Vždyť co jiného s prckama. Písničky a básničky zněly po celém bytě a ani babičky nepřišly o odpolední matiné s neodmyslitelnou klasiku "O tannenbaum". No nic, na děti čekala základka. A také rozhodnutí, kterému jazyku se dále věnovat. U nás to bylo jednoznačné. "Budu se učit anglicky," kategoricky pronesla dcera, "protože německy už umím!" Aha. K tomu jsem neměla co dodat.

Po pár letech jsem se sama ocitla v podobné situaci. Německy jsem už uměla a chtěla jsem víc. Velmi se mi líbila francouzština. Je tak nádherně melodická. Všimli jste si někdy, s jakou noblesou se Francouzsky pohybují, jak kultivovaně mluví a s jakou elegancí si dokážou koupit obyčejnou bagetu nebo si říct o skleničku šampaňského? Ta představa, že v Paříži po prohlídce Musée du Louvre přejdu přes most na levý břeh Seiny a v některé z proslavených kaváren St-Germain-des-Prés si objednám un café au lait a un pain au chocolat, mě přímo fascinovala.

Najednou jsem slyšela malebnou francouzštinu všude. To milé "Bonjour!" od letušky na palubě letadla směřujícího na letiště v Paříži, nebo ležérní povídání taxikáře během projíždění městem... Bylo jí kolem mě spousta a chtěla jsem být součástí. Chtěla jsem rozumět a taky mluvit. A jelikož jsem akční a mám ráda výzvy, domluvila jsem v jazykovce si individuální výuku francouzského jazyka.

Vím, nejsem naivka žijící na růžovém obláčku, všichni Francouzi nejsou galantní, poetičtí a nežijí v Paříži. Jsou i burani, který smrdí a dělá se vám z nich zle. Jednoho takového jsem potkala. Seděl vedle mě během nekonečně dlouhého letu a popíjel jednu lahvičku za druhou. Až jsem to nevydržela a požádala letušku, aby mu omezila pitný režim. To byla doba, kdy jsem si s ním ještě neuměla poradit sama. Ale můj učitel francouzštiny mě připravil dobře.

O pár měsíců později a několik tisíc kilometrů jižněji, v bývalé francouzské kolonii, si v pohodě užívám sluníčko na pláži, sleduji cvrkot kolem a v duchu si připravuji mail pro učitele francouzštiny. Dostala jsem za domácí úkol den co den sepisovat své dovolenkové zážitky. Tak pečlivě sepisuji. A najednou, ej hle. Blíží se ke mně pokušení a tajný sen většiny ženské populace. Můj výhled na moře zastínila novodobá podobizna michelangelovho Davida. Na rozdíl od originálu byl živý, snědý a v barevných plážových bermudách. Sebevědomě předváděl svaly a úsměv, brebentil francouzsky a vytrvale nabízel různé rekreační aktivity a animační programy. Chvíli jsem si povídali, ale pak jsem v jeho hlase postřehla jakousi neodbytnost a vlezlý tón. Najednou byl otravný a když si přisednul na lehátko, nedokázala jsem se ho zbavit. Vyhlížela jsem manžela, mou jedinou možnou záchranu, ale nechal mě v tom samotnou. Co získal potápěčskou licenci, tak mu pozorování podmořského světa a vyhlídky na setkání s mořskou pannou zabírají více a více času.

Musela jsem si poradit sama, tak s elánem do toho! Je načase uplatnit jazykové dovednosti v praxi. Po nezávazné konverzaci a následném odmítnutí jsem nagelovanému krasavci vysvětlila, že nemám zájem o žádné plážové aktivity a nabízené povyražení, a doporučila, aby šel svůj šarm předvádět někam jinam. Decentně, s úsměvem a pečlivě vybroušeným pařížským akcentem jsem ho zkrátka poslala dle slovanských tradic do prdele. Nebo by to Francouzky udělaly jinak?