Čas je bič
Tuhle mi volala máma aby si postěžovala na věk. Měla nějaký splín a potřebovala si v klidu popovídat. Prý to už není co dřív, všechno jí trvá déle, nic nestíhá a hlavně občas zapomíná. Nebylo to jen tak samo sebou. Včera se jí přihodilo něco, co ji zaskočilo a možná i lehce vystrašilo, a chtěla se svěřit. V napětí jsem očekávala špatnou zprávu. Naši měli psa, boxera, rovnocenného člena rodiny. Máma ho pokaždé, když šla nakupovat, brala sebou. Pes se proběhl, vyvenčil, jednoduše dva úkony v jednom. Nebo, jak se říká, dvě mouchy jednou ranou. Znají to všichni. U samoobsluhy čekají pejsci v různém stadiu netrpělivosti. Jsou bezpečně připoutaní, jistí je mříž koloniálu, kandelábr nebo stojan na kola. Cokoli, co stačí na to, aby jste svého mazlíčka našli tam, kde jste ho odložili. Pokud se do zavedeného rituálu nevloudí nečekaná okolnost, náhodné setkání či obyčejná blbost. Jako například banální příprava večeře. V obchodě neměli čerstvou rybu, tak máma koupila mraženou. To ji nabouralo plány a spěchala, aby rybička dostala šanci rozmrznout. Když ve spěchu přišla domů, obratem musela zpět. A rychle. Rodinný mazlíček v tom shonu totiž zůstal tam, kde ho pečlivě uvázala. U kandelábru, osamělý, smutný a zklamaný z nevšímavé a zapomnětlivé paničky. Smála jsem se tak, že se máma naštvala. Málem mi položila. Přiznám, zpočátku jsem se bála špatné zprávy, tak mi tohle přišlo jako příjemné uvolnění.
Asi jsem se neměla tak bezprostředně bavit. Dostihla mě karma.
Určitě si všichni snadno vzpomenete na písničku Hanky Zagorové o natřískaném dnu. Někdy naprosto přesně vyjadřuje můj stav během pracovních dnů. Jakoby ta písnička byla o mně. Ráno budíček, vzbudit a přivést k vědomí dítě, nakrmit a obléct, a rychle do auta. Stres z jízdy do školy je přímo úměrný kolonám. Nezbývá nic jen plně se spolehnout na inteligentní navigaci, která spolehlivě ukáže ucpané silnice a navede vás na ty lépe průjezdné. Ještěže je tatínek samostatný a poradí si sám. Někdo má zkrátka štěstí.
Často bývá pracovní proces tou nejklidnější částí dne. Ve čtyři začínám se zoufalou pravidelností pociťovat lehkou nervozitu z náhlé potřeby šéfa něco urgentně zařídit. Školní klub zavírá v pět. Zbývá hodina. Když to nestihnu, čeká na mě vyčítavý pohled vychovatelky, že jsem zase poslední. Opakuje se to stále častěji. Musím si dát do poznámek, že mám koupit alespoň kytku nebo kávu. Nebo něco, co potlačí výčitky a nervozitu v hlase pedagogů.
Máma měla narozeniny a naplánovala rodinnou oslavu. Nevím proč se rozhodla pro čtvrtek, pátek by byl lepší, a až vůbec nechápu pátou hodinu odpolední. To bude výzva, ještěže mám praxi. Hlavním zadáním bylo pořídit kytku a koupit dort. Dárek jsem obstarala o víkendu, když jsme vyrazily s kamarádkou na nákupy. Zbývá vyzvednout dceru a dojet včas. Deadline je v pět.
Jsem hrdá sama na sebe. Na přístrojové desce mi hodiny ukazují o deset minut pět a já parkuji před barákem, kde bydlí naši! Mám kytku, dort a nádherně zabalený dárek. Stihla jsem to! Bez pokuty, bez nehody, v dobrým čase a bez.... Panebože! Nemám dceru! Já jsem ale kráva. Super efektivní výkonná manažerka, které z diáře vypadne vyzvednutí vlastního dítěte ze školy! Takže, honem zpět. Napodruhé se to povedlo. Tentokrát mám skutečně všechno! A taky jistotu, že jablko nepadá daleko od stromu. S tím rozdílem, že máma se nebavila. Dostala jsem vynadáno.