Bez brýlí ani krok
Pojem lockdown se nám vetřel do života jako zima za nehty při nekonečném čekání na tramvaj. A začal psát nové příběhy. Než začala covidová éra, žili jsme pestrý život plný kultury. Návštěvy výstav, divadelních představení a filmových projekcí byly neoddělitelnou součástí našeho života.
Před několika lety jsme si zamilovali operu a ve Státní opeře jsme byli pravidelnými hosty. Užívali jsme si nádheru zrekonstruovaných prostor novorenesanční budovy a neorokokových interiérů. Atmosféra jedné z nejvýznamnějších evropských hudebních scén je přímo okouzlující. Najednou se všechno změnilo. Ve strachu před pandemií se svět úplně uzavřel. Zůstali jsme doma. Zakoupené vstupenky do světa kultury, u nás tradicionalistů v podobě klasických papírových lístků, najednou ztratily svůj účel, upadly do zapomnění a staly se z nich němí svědci rychle se vzdalujících zážitků. Místo estetických vjemů nás čekalo řešení situací, na které jsme nebyli připraveni.
Takže z krátkého zamyšlení zpět do reality. Vstupenky do Opery a do divadla na muzikál se škodolibě vysmívaly našemu nedobrovolnému uvěznění. Státní opera šla vyřešit překvapivě snadno. Stačil k tomu jednoduchý mail a kód ze vstupenek a peníze jsme měli za krátkou dobu zpět. Co o to, ale radost z prožitku byla tatam.
Trochu komplikovanější to bylo s lístky na muzikál. Nakonec nám divadlo nabídlo několik termínů náhradního představení a my jsme si vybrali. Bylo se na co těšit.
Nadešel den D. Konečně jsme mohli vyrazit na naše vytoužené, několikrát odložené představení, které jsme navíc dostali od dcery jako vánoční dárek. Předcházela tomu poměrně bohatá mailová komunikace, vše probíhalo online, museli jsme sebou ale mít původní lístky. Doma jsme je vybrali z poličky, kde obvykle zakládáme vstupenky a různé pozvánky, a s velkým očekáváním odjeli do divadla.
Byli jsme tam mezi prvními, někteří nedočkavci už postávali na chodníku před divadlem. Pršelo. Divadelní kavárna byla uzavřena, tolik radosti nám zas dopřáno nebylo. Konečně se objevila hosteska a začala návštěvníky pouště dovnitř. Když jsem se dostali na řadu, podali jsme ji lístky a postupovali dál. "Tyhle lístky jsou špatné" ozvalo se za námi. Otočila jsem se a dala se neodbytné slečně vysvětlovat, že to je sice pravda, skutečně jsou špatné, vždyť jsou z března, a mailem nám poslali nové, na dnešní datum. "V tom případě musíte do opery, a ta je o dům dál!", zazněla nečekaná odpověď.
Pochopila jsem to v momentě a rázem se mi vybavil okamžik, kdy manžel vzal z police nejbližší lístky a já už měla brýle v pouzdře. Až ve chvíli, kdy jsem pracně vylovila z kabelky brýle a komplikovaně přes roušku si je nasadila, jsem si všimla loga Státní opery. No tě bůh. Co teď? Zachránil nás chytrý telefon. Už vím, proč se mu tak říká. Protože v té chvíli byl skutečně chytřejší než my. Všechno jsem našla v mailech a prošli jsme!
Pokaždé, když jedeme kolem, s úsměvem si vybavíme jedinečnou situaci, kdy jsme se dostali na muzikál s lístky na operu. To se jen tak někomu nepovede. Zážitek stál za to!