Alan

Tohle zní jako začátek pohádky...Kdysi dávno, je to už hezkých pár let, se bratr přestěhoval do Austrálie. Loučení nebylo lehké, z takové dálky se domů na víkend nejezdí. Začalo to celé nápadem zdokonalit se v angličtině a skončilo nabytím státního občanství. Dnes je z něj regulérní plnohodnotný Australan. Sama jsem ale vnitřně přesvědčena, že zgruntu vlastně Australanem vždy byl, jenom se narodil omylem v jiné zemi. Má totiž myšlení, chování, životní názory a postoje jako běžný obyvatel vzdáleného kontinentu. Jenom mu chvíli trvalo, až zjistil, kam vlastně patří. Když jsem ho viděla, jak přirozeně se pohybuje mezi novými přáteli a spontánně si užívá svobodu nekonečných písečných pláží, pochopila jsem. Konečně je šťastný.

Začátky nebyly lehké, jako koneckonců bývá obvyklé. Přestěhovat se na opačný konec zeměkoule, opustit rodinu, lásky, přátele a spolužáky není jednoduchý krok. K tomu se neodváží každý. Měl štěstí. Ve správnou chvíli potkal toho pravého a časem z něj udělal rodinného přítele. Doslova.

Alan. Bylo naprosto přirozené očekávat kamaráda ve stejném věku. Rychle jsem pochopila, že jsem se spletla. Z dlouhých mailů a občasných telefonátů jsme dospěli k poznání, že bratrovi nahradil chybějícího tátu. Alan se ho ujal s typickou australskou samozřejmostí a otevřeným srdcem. Byl nápomocen ve všem.

Znali jsme jej jenom z doslechu a moc dobře jsme si jej nedovedli představit. Předcházely ho humorné, někdy až neuvěřitelné historky. V našem pojetí byl postavičkou, která do středoevropské kultury moc nezapadala. Je nutno podotknout, že nebyl aborigin.

První letěla do Austrálie máma a s Alanem si padli okamžitě do oka. Vrátila se s bohatými zážitky. Ačkoliv anglicky nemluví, pravidelně si telefonují. Nevím jak se domlouvají, nikdy jsem nebyla svědkem žádného hovoru, zato čerstvé novinky z australského života mi máma tlumočí barvitě. Patrně se hodně snažila a během pár měsíců strávených u protinožců dokázala Alana naučit některé naše fráze. Řekněme si upřímně, ne všechny Alan zvládal a už vůbec neměl představu o vhodnosti jejich použití. Se spontánností jemu vlastní trénoval, kde to šlo. Bez výjimky. V paměti mi utkvěl často opakovaný nesmysl, který se však Alanovi foneticky hodil a lehce se mu vyslovoval: Já jsem blázen, ty jsi blázen. Opakoval to neustále. Všichni se smáli, doma mu stejně nikdo nerozuměl.

Středoevropské horké léto, doba australské zimy, a pozice se vyměnily. Bratr přiletěl na návštěvu domů. Samozřejmě s Alanem. Všichni jsme se na oba moc těšili, neviděli jsem se snad 2 roky. Chovali se s bohémskou bezstarostností. Všude chodili pozdě, nic nebylo důležitější než zábava. Na ničem jiném nezáleželo. My, co si potrpíme na pořádek a důslednost, jsme se nestačili divit. Pomačkané bankovky různě po kapsách, natržený pas ... Vízum, bez kterého se nemohli hnout, čekalo na svou příležitost ve tvaru kuličky v boční kapse plátěného pytle ve společnosti použitých kapesníků.

Při cestě na Slovensko nás na hraničním přechodu zastavila kontrola. Alan se po prohýřené noci pomalu vzbudil, se zarudlýma očima vyklopýtal z auta a dal se hledat požadované doklady. Jednu po druhé probral pečlivě všechny kapsy. Pas trefil jako zázrakem napoprvé, ale víza ne a ne najít. Mysleli jsem si, že nás nemilosrdně vrátí zpět. V té chvíli se Alan dopracoval k poslední kapse, s uspokojením vytáhl zmuchlanou papírovou kuličku, na kapotě auta jí rukou uhladil a s nevinným úsměvem podal celníkovi. Na omluvu dodal: "Já jsem blázen, ty jsi blázen!" Zbavili se nás rychle.